Typ ↗alomorfie, kdy vztah mezi formami jednoho ↗morfému není odvoditelný fonologickými (popř. morfonologickými) pravidly. Tyto nepravidelné formy se označují jako supletivní alomorfy.

Rozdíl mezi nepravidelnými, tj. supletivními, a pravidelnými alomorfy lze ilustrovat na příkladu adjektivního kořene s významem „DOBRÝ“. Ten se v č. vyskytuje celkem ve čtyřech různých formách: /dobr/ (/dobr/‑ý, /dobr/‑ota), /dobř/ (/dobř/‑e, u‑/dobř/‑it), /lep/ (/lep/‑ší, z‑/lep/‑šit) a /leːp/ (/leːp/‑e). Vztah mezi /dobr/ a /dobř/ na jedné straně a /lep/ a /leːp/ na straně druhé je pravidelný – obě dvojice se liší ↗hláskovými alternacemi, které se opakují ve stejných kontextech i jinde. Alomorfy /dobr/ a /dobř/ se liší alternací r~ř, která se objevuje i u kořenů jako např. kyp/r/‑ý – kyp/ř/‑e, kyp/ř/‑it; mok/r/‑ý – mok/ř/‑e, mok/ř/‑it n. ost/r/‑ý – ost/ř/‑e, ost/ř/‑it. Alomorfy /lep/ a /leːp/ se také liší alternací, a to krátkého vokálu s dlouhým (V~VV); tato alternace se rovněž opakuje ve stejném kontextu i u jiných kořenů: srov. d/e/l‑ší – d/eː/l‑e, m/e/n‑ší – m/eː/n‑ě. Zatímco vztah mezi formami uvnitř každé z dvojic, tj. /dobr/ a /dobř/ na jedné straně a /lep/ a /leːp/ na straně druhé, je pravidelný, vztah mezi oběma dvojicemi navzájem pravidelný není: formy /dobr/ a /lep/ se neliší alternacemi, které by se systematicky opakovaly i u jiných kořenů (v č. např. neexistuje alternace d~l). Formy /dobr/ a /lep/ tedy jsou ↗supletivní alomorfy s morfosyntaktickou distribucí: forma /lep/ se objevuje jen v komparativním kontextu, forma /dobr/ ve všech ostatních kontextech; viz ↗elsewhere condition. Supletivní alomorfy /dobr/ a /lep/ pak mají každý ještě jednu formu, která je pravidelně derivována: forma /dobř/ bude derivována z formy /dobr/ pomocí „palatalizačního“ pravidla (které je aplikováno v kontextu předních vokálů), forma /leːp/ bude derivována z formy /lep/ pomocí „dloužícího“ pravidla (které je aplikováno v kontextu krátkého adverbiálního komparativu); viz též ↗palatalizace, ↗templát.

Vztah s. se typicky ilustruje na příkladu kořenových alomorfů, ve skutečnosti je ale mnohem častější u afixálních alomorfů. Příkladem supletivních afixů v č. jsou např. alomorfy pádového morfému [gen.pl.] /‑uː/ (kůl‑ů) a /‑iː/ (vůl‑í), alomorfy morfému [1.os.sg.] /‑u/ (tiskn‑u) a /‑m/ (tiská‑m) n. alomorfy perfektivizačního morfému /o‑/ (o‑slepnout) a /z‑/ (z‑blednout). Zatímco supletivní afixy v č. netvoří žádné přirozené třídy (s. se objevuje u afixů různého typu), supletivní kořeny se tradičně dělí do tří hlavních skupin.

1. S. je typický pro kořeny osobních zájmen, přičemž distribuce supletivních alomorfů kopíruje rozdíl mezi sg. a pl. a/nebo rozdíl mezi nom. a ostatními pády. Zájmena 1./2. os. ukazují oba typy s. Jednak mají supletivní kořeny pro sg. a pl.: u 1. os. obsahují sg. formy j‑ový a m‑ový kořen (já, mě) a pl. formy m‑ový a n‑ový kořen (my, nás), u 2. os. je v sg. t‑ový kořen (ty, tebe) a v pl. kořen v‑ový (vy, vás). Vztah s. je i mezi formami v nom. a v ostatních pádech: nom. 1. os. se v sg. realizuje kořenem já a v pl. kořenem my, ostatní pádové formy mají kořen m (sg.), resp. ná (pl.); nom. 2. os. se v sg. realizuje kořenem ty a v pl. kořenem vy, ostatní formy pak obsahují kořen t (sg.), resp. vá (pl.). Zájmeno 3. os. pak ukazuje jen s. mezi formou v nom. a formou v ostatních pádech (on vs. j‑eho atd.); viz ↗osobní zájmeno. Podobný typ s. se objevuje u osobních zájmen i v jiných ie. jazycích (srov. angl. I – me – we – us, lat. ego – meī – nōs).

2. S. je dále typický pro uzavřenou skupinu adjektivních kořenů, přičemž jeden z dvojice supletivních alomorfů je vždy vázán na kontext komparativního morfému. Do této skupiny kromě alomorfů dobr a lep patří ještě alomorfy mal – men ((nej‑)men‑š_komp‑í, men‑š_komp‑ina, z‑men‑š_komp‑it), velk – vět ((nej‑)vět‑š_komp‑í, vět‑š_komp‑ina, z‑vět‑š_komp‑it), dlouh – del ((nej‑)del‑š_komp‑í), zl – hor ((nej‑)hor‑š_komp‑í, z‑hor‑š_komp‑it); viz ↗stupňování. Podobný typ s. se opět objevuje u adjektivních kořenů i v jiných ie. jazycích (srov. angl. good – bett‑er, lat. bon‑us – mel‑ior).

3. S. je typický také pro uzavřenou skupinu verbálních kořenů. Do této skupiny patří jednak alomorfy kořene slovesa být: by (by‑l, by‑vší, by‑ch), včetně zdloužené varianty v infinitivu bý‑t; bud (bud‑e, bud‑oucí), včetně palatalizované varianty v imperativu buď; js (js‑em, js‑oucí); je ((on) je); ň /ɲ/ (v kontextu negačního prefixu a morfému [3.os.sg.]: ne‑/ɲ/‑í); viz ↗auxiliár. Dále sem patří alomorfy kořene slovesa jít: jí (jen v infinitivu); jd (jd‑u, jd‑oucí), včetně palatalizované varianty v imperativu j/ɟ/‑i; še(d) (še‑l, při‑šed‑ší). Oba tyto kořeny mají supletivní alomorfy i v jiných ie. jazycích (srov. angl. be – am – are – was – were, go – went; lat. es‑se – sum – er‑am – fu‑i, eó – ís – ií).

V č. gramatikách se za supletivní pokládají ještě nominální kořeny člověk a lid (viz např. ✍MČ 2, 1986:301) a verbální kořeny v(e)z‑ít a b(e)r‑át (✍MČ 1, 1986:190).

Z diachronního hlediska je s. často výsledkem lexikalizace původních pravidelných fonologických procesů. Např. morfém s rysy [nom.sg.] se realizuje mj. formami /‑a/ a /‑e/. Původně byly tyto formy v komplementární distribuci vzhledem k fonologickému kontextu: alomorf /‑e/ vznikl jako výsledek asimilace vokálu /a/ s předcházejícím konsonantem; srov. duš‑a > duš‑e, růž‑a > růž‑e; viz ↗přehláska a > ě. Synchronně ale formy /‑a/ a /‑e/ v komplementární fonologické distribuci nejsou (srov. paš‑a, Míš‑a nebo Růž‑a), mají tedy status supletivních alomorfů; viz ↗distribuce.

Interpretace vztahu mezi alomorfy, tj. jestli jde o s. nebo o pravidelný vztah, závisí jednak na tom, jak (a zda vůbec) v dané teorii probíhá komunikace mezi morfologií a fonologií, jednak na tom, nakolik abstraktní mohou být fonologické reprezentace lexikálních jednotek. Obecně lze říci, že supletivní a pravidelné alomorfy se principiálně liší ve způsobu jejich reprezentace. V klasickém strukturalismu, kde fonologickou reprezentaci morfému tvoří řetězec fonémů, supletivní formy reprezentují nezávislé lexikální jednotky, tj. samostatné morfémy, mezi nimiž existuje vztah synonymie (tj. „různé formy, ale jeden význam“); pravidelné vztahy mezi formami jsou reprezentovány na morfonologické rovině jako řetězce alternujících fonémů, tzv. ↗morfonémy (✍Trubetzkoy, 1934). V generativních teoriích jsou supletivní formy reprezentovány jako samostatné fonologické formy, které jsou součástí jedné lexikální jednotky, jde tedy o alomorfy v pravém slova smyslu; vztahy mezi pravidelnými formami jsou kódovány formou pravidel (fonologických a/nebo morfonologických, tzv. readjustment rules); k tomu viz např. ✍Inkleas (2014) a ↗alomorfie. Rozdíl mezi oběma přístupy ilustrují schémata v (1):

(1)	a. supletivismus = vztah mezi morfémy		2. supletivismus = vztah mezi alomorfy
	/dobr/ ↔ [BONUS]	/lep/ ↔ [BONUS]	{/dobr/, /lep/}↔ [BONUS]